Pryč ze Žďáru !

   Den 2. Ráno mě probudila zima. Děsná zima. Spacák, který jsem si s sebou tenkrát vzal, byl vhodný tak do místnosti s ústředním topením, ale rozhodně ne ke spaní pod širákem u řeky. Navíc jsem se po předchozím horkém dnu na spaní oblékl… řekněme…optimisticky. Zima byla taková, že jsem měl sto chutí vlézt si do spacáku k Lu, ale jelikož je její kluk ještě o hlavu vyšší než já (208 cm vs. 192 cm), tak jsem si to rozmyslel. Nebylo by příjemné být zmrzlý a ještě k tomu mrtvý. Ovšem nakonec to vyřešilo sluníčko, které vylezlo v tu pravou chvíli a zahřálo mě.

   Po snídani před samoobsluhou jsme vyrazili na prohlídku Pernštejna. U pokladny jsem se tvářil jako student a díky mému dva roky starému studentskému průkazu mi to i prošlo. Hrad je to náramný. Má všechno co má hrad mít. Hradby, věže, točité schodiště, spoustu krakorců, nesmysly plácajícího průvodce atd. Navíc tam byly věci, jako ukázka historického šermu nebo minikoncert v hudebním sále. Prostě super.

Lu před jihlevskou radnicí    V pravé poledne jsme v návalu romantiky sedli na vlak, který jel skrze tu nejzatáčkovitější trať, co znám přímo zpátky do Žďáru. Cestou jsem díky článku v novinách vybral další cíl – Telč. Ve městě jsme poobědvali a jako návdavkem jsme se ulepili ještě melounem. Našli jsme si výpadovku směr Jihlava a odchytili dodávku co rozvážela kinofilmy po drogeriích. Lu si cestou vzpomněla, že v Jihlavě jsou katakomby, takže jsme se tam zastavili. Bylo otevřeno. Uvnitř byly propojené jihlavské sklepy a taky jedna svítící chodba. Uvaděčka (nebo jak se těmhle lidem říká) mi pro pobavení obecenstva napatlala na obličej něco jako siřičitan báriový, který setřela ze stropu, načež jsem svítil taky.

Siesta v Telči    Na výpadovce směr Telč už to vypadalo bledě. Bylo dost pozdě (asi 7:00) a do Telče kus cesty. Nicméně vzali nás dva mlaďoši stařičkou škodověnkou, kteří jeli shodou okolností tamtéž. V Telči jsou na přelomu července a srpna „folkové prázdniny" a v jejich rámci měl být koncert keltské hudby. Jenomže vstupné bylo 110 kč a to jsme dát nechtěli. Takže jsme si akorát prohlédli náměstí (je skvělé) a vyrazili hledat spaní. Výpadovka na Jindřichův Hradec se před námi dovedně schovávala tak, že jsme museli obejít celé město. Můj orientační smysl prostě zklamal. Stopovat jsme už ani nezkoušeli, jen jsme hledali trochu soukromí s kapkou vody v okolí. Po půldruhém kilometru jsme narazili na kostel. Takový ten poutní kostel, co u něj normálně nikdo není. Tenhle byl prostě perfektní. Kolem kostela byl dokonalý trávník, rostly tam kytičky, kolem voněla posečená tráva. Dokonce i pumpa tam byla. No paráda. Lucie měla ovšem strach ze strašidel. Nakonec jsem ji ukecal, že to prostě zkusíme a kdyby strašilo, tak utečeme. Romantika každým coulem. Usnuli jsme naprosto spokojení.



Den 3.