V srpnu 1999 jsem spolu s Lucií podnikl jednu docela dobrou výpravu po zemích koruny české. Jelikož jsem tou dobou byl na civilce a Lu byla studentka, rozhodli jsme se pro nejlevnější dopravu – stop. Já s nim měl zkušenosti naprosto nulové, Lu přeci jen párkrát stopovala, ale taky nic moc. Měli jsme na to celé pět dní a před námi byl hodně dlouhý seznam míst, kde jsme se chtěli porozhlédnout.

   Den 1. Vyrazili jsme z Ostravy někdy kolem druhé. Na výpadovce na Příbor byl naším prvním úlovkem policajt v civilu v obstarožní škodovce. Přes své povolání to byl zlatý člověk a dovezl nás třikrát tak daleko než původně chtěl, až do Příbora. Tam jsme přešli na čtyřproudovku směr Olomouc. Po chvilce Lu vytáhla fixy a začala vyrábět stopovací ceduli. Zbytečně. Než dodělala prví písmenko zastavil nám jakýsi odborník na elektrické rozvodny z Českých Budějovic. Jel domů, takže by nás hodil až kdoví kam, ale my chtěli jen ke Žďáru. Byl to sice náš nejdelší a asi nejpohodlnější stop, ale v závěru si bohužel pokazil reputaci, protože minul jeden exit na dálnici a vyklopil nás trochu mimo. Vypadalo to docela bledě. Bylo už kolem páté, aut jezdilo poskrovnu a my jsme se neměli kam jít. Naštěstí jsme měli štěstí. Když už jsme vyrazili hledat nějakou smysluplnější pozici zastavil nám člověk s Liazkou plnou cihel. Ten člověk byl neskonalý cvok a velký fanoušek stopování. Celou cestu do Žďáru nám vyprávěl své stopovací historky. Byly sice veselé, ale pro dva jedince první den na stopu to byla trochu silná káva. Ve Žďáru jsme se navečeřeli a začali stopovat směr hrad Pernštejn, který jsme chtěli vidět. Po půl hodině nám zastavila stejná Liazka se stejným cvokem, který se pro nás vrátil, aby nás na Pernštejn svezl (!). Cestou nám tentokrát vyprávěl o svých životních trablech. Hotový námět na TV seriál. Dopravil nás až přímo na první nádvoří a potom jsme se s ním rozloučili. Byl super, díky. S Lu jsme okoukli hradní zdi a vyrazili do blízké vesnice Nedvědice hledat místo na spaní. Chvilku nám to trvalo, protože tam nikde nebyl vhodný terén. Nakonec jsme skončili přímo na břehu Svratky, což se mi osobně zanedlouho docela vymstilo.

   Fotka na téhle stránce je sice až z druhého dne, ale protože by tu jinak nic nebylo, tak jsem ji operativně přesunul.